Redakční poznámka: vážení čtenáři, následující text nezapadá do naší redakční politiky. Jelikož však přepokládáme, že v našich a obecně evropských sdělovacích prostředcích se k úplnému textu projevu nedostanete, jeho smysl bude překrucován a budou z něj mimo kontext vytrhovány jednotlivé věty, přeložili jsme text vlastními silami a dáváme jej k dispozici komukoliv k volnému šíření, pod jedinou podmínkou, že text bude šířen vždy výhradně v jeho úplné podobě. Informaci v textu považujeme za zásadně důležitou a pro naši společnost potřebnou. A řízení společnosti, jak známo, je proces informační. Zároveň si však redakce vyhrazuje právo průběžně text upravovat – opravovat pravopisné a gramatické chyby i případné chyby v překladu ruského textu.

Začnu od toho, o čem jsem hovořil ve svém projevu 21. února tohoto roku. Řeč je o tom, co nás zvláště znepokojuje a vyvolává úzkost, o fundamentálních hrozbách, které rok po roce, krok za krokem, hrubě a bez skrupulí vytvářejí nezodpovědní politici na Západě vůči naší zemi. Mám na mysli rozšíření NATO na Východ, přibližování jeho vojenské infrastruktury k hranicím Ruska.

Je dobře známo, že po dobu třiceti let jsme se naléhavě a trpělivě snažili domluvit se s vedoucími zeměmi na principech rovné a nedělitelné bezpečnosti v Evropě. Neustále jsme naráželi na to, že odpovědí na naše návrhy byly drzý klam a lež anebo pokusy o nátlak a vydírání, ale Severoatlantická aliance se v daný moment, nehledě na naše protesty a obavy neústupně rozšiřuje. Vojenská mašinérie je v pohybu a, opakuji, přibližuje se těsně k našim hranicím.

Proč se to všechno děje, odkud se vzaly ty drzé způsoby hovořit z pozice vlastní výjimečnosti neomylnosti a všemocnosti odkud se bere přezíravý postoj k našim zájmům a absolutně zákonným požadavkům?

Odpověď je jasná, vše je pochopitelné a očividné. Sovětský svaz koncem 80. let minulého století zeslábl, potom se dokonce rozpadl. Veškerý průběh tehdejších událostí je pro nás i dnes dobrou lekcí. Přesvědčivě ukázal, že paralýza moci, vůle, je prvním krokem k úplné degradaci a zapomnění. Stačilo tehdy na chvilku ztratit sebedůvěru – a byl konec. V důsledku byla porušena rovnováha sil ve světě.

Vedlo to k tomu, že předchozí dohody, smlouvy fakticky přestaly fungovat. Přemlouvání a prosby nepomáhají. Cokoliv, co se nehodí hegemonovi, těm, kdo jsou u moci, je označováno za archaické, zastaralé, nepotřebné, a naopak, vše co se zdá být výhodným se předkládá jako jediná skutečná pravda; vnucuje se za každou cenu, hulvátsky, libovolnými prostředky. Nesouhlasící jsou lámáni přes koleno.

To, o čem teď hovořím, se týká nejenom Ruska a nevzbuzuje to obavy jen u nás. Týká se to celé soustavy mezinárodních vztahů a občas dokonce samotných spojenců USA. Po rozpadu SSSR fakticky začalo přerozdělení světa. Do té doby ustanovené normy mezinárodního práva – a klíčové základní [normy] byly přijaty jako výsledek druhé světové války a v mnohém potvrzovaly její výsledky – začaly překážet těm, kdo sám sebe prohlásil vítězem ve studené válce.

Samozřejmě, v praktickém životě, v mezinárodních vztazích a pravidlech, kterými se řídí, bylo nutné brát v úvahu změnu situace ve světě a samotné rovnováhy sil. Ovšem bylo potřeba to dělat profesionálně, postupně a trpělivě, s uvážením zájmů všech zemí a s pochopením vlastní odpovědnosti. Ale ne. Ve stavu euforie z absolutní převahy, svého druhu současné verze absolutismu, navíc ještě na pozadí nízké úrovně celkové kultury a povýšená pýcha těch, kdo připravoval, schvaloval a prosazoval rozhodnutí výhodná jen pro sebe, se situace začala rozvíjet podle jiného scénáře.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Nejdříve, bez jakýchkoliv sankcí Rady bezpečnosti OSN byla provedena krvavá vojenská operace proti Bělehradu. Letectvo a rakety byly použity přímo v samém středu Evropy. Několik týdnů nepřetržitého bombardování civilních měst, životně důležité infrastruktury. Tato fakta je potřeba připomínat, jelikož někteří západní kolegové na tyto události neradi vzpomínají. A když o tom hovoříme, místo poukazování na normy mezinárodního práva, se raději odvolávají na „okolnosti”, které si každý vykládá tak, jak se mu to hodí.

Potom přišly na řadu Irák, Libye a Sýrie. Nelegitimní použití vojenské síly proti Libyi, při převrácení smyslu všech rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN v otázce Libye, způsobilo úplné zničení státu, přispělo ke vzniku masivních projevů mezinárodního terorismu a zemi pohroužilo do stavu humanitární katastrofy v důsledku dodnes trvající mnohaleté občanské války. Tragédie, k níž byli odsouzeny statisíce, miliony lidí, nejen v Libyi, ale v celém regionu, zrodila masový migrační exodus ze Severní Afriky a Blízkého Východu do Evropy.

Podobný osud byl přichystán i Sýrii. Vojenské akce západní koalice na území této země bez souhlasu syrské vlády a bez sankce Rady bezpečnosti OSN nejsou ničím jiným nežli agresí a intervencí.

Nicméně, v této řadě událostí patří samozřejmě zvláštní místo invazi do Iráku, rovněž bez jakýchkoliv právních důvodů. Za záminku byla vybrána údajně důvěryhodná informace, kterou disponovaly USA, o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Jako důkaz veřejně, před zraky celého světa, mával americký ministr zahraničí jakousi zkumavkou s bílým práškem a všechny přesvědčoval, že je to chemická zbraň vyvíjená v Iráku.

A pak se ukázalo, že všechno bylo jenom představení, blafování. Žádné chemické zbraně v Iráku nebyly. Je to sice neuvěřitelné, ale je to fakt, byla to záměrná lež na nejvyšší státní úrovni, z vyvýšené tribuny, v jejímž důsledku došlo k obrovským obětem, devastaci a neuvěřitelnému vzestup terorismu. Vůbec to celé budí dojem, že prakticky všude,ve všech regionech světa, kam Západ přichází zavádět své pořádky, zůstávají v důsledku krvavé, nezhojené rány. Mor mezinárodního terorismu a extremismu, všechno, o čem jsem vyprávěl, jsou nejkřiklavějšími, ale zdaleka ne jedinými příklady pohrdání mezinárodním právem.

V tomto kontextu i sliby dané naší zemi, že se NATO nebude rozšiřovat na Východ ani o píď, opakuji, byly podvodem, lidově řečeno nás podfoukli. Ano, často můžeme slyšet, že politika je špinavý byznys. Možná, ale ne tolik, ne v takovém stupni. Vždyť takové šejdířské chování je v rozporu nejen s principy mezinárodních vztahů, ale především s obecně uznávanými normami morálky a mravnosti. A kde zůstala spravedlivost a pravda? Jen samá lež a přetvářka.

Mimochodem, sami američtí politici, politologové a novináři píší a mluví o tom, že uvnitř USA v posledních letech vznikla skutečná Říše Lži. Těžko s tím nesouhlasit. Ale nebuďte tak skromní. USA jsou přeci jen veliká země, mocnost utvářející systém. A všechny její satelity jí nejen bez reptání a pokorně schvalují a podporují libovolné její snahy, ale i kopírují její chování a s obdivem přijímají navrhovaná pravidla. Proto, zcela důvodně jsem přesvědčen, že celý takzvaný západní blok vytvořený Spojenými státy ke svému obrazu a podobě, je celý onou Říší Lži.

Co se týče naší země, po rozpadu SSSR, přes veškerou bezprecedentní otevřenost nového, moderního Ruska, a připravenosti čestně spolupracovat s USA a jinými západními partnery v podmínkách prakticky jednostranného odzbrojení, v tu ránu se nás pokusili vyždímat, dobít a zničit definitivně. Přesně tak to bylo v devadesátých letech a začátkem dvoutisících, kdy takzvaný kolektivní Západ nejaktivnějším způsobem podporoval separatismus a bandy žoldáků na jihu Ruska. Kolik obětí, kolik ztrát nás to tehdy stálo! Jakými zkouškami jsme museli projít, než jsme konečně přerazili hřbet mezinárodnímu terorismu na Kavkaze. Pamatujeme si to a nikdy nezapomeneme.

A vlastně až poslední chvíle trvaly nekončící pokusy využít nás ve svých zájmech, zničit naše tradiční hodnoty a vnutit nám své vlastní pseudohodnoty, které by rozežíraly nás, náš lid, zevnitř. Ty prvky, které už agresivně nasazují ve svých vlastních zemích, a které vedou přímo k degradaci a degeneraci, protože odporují samé přirozenosti člověka. To se nestane. Nikdy a nikomu se to nepodařilo, a nepodaří se to ani teď.

Nehledě na to, že v prosinci 2021 jsme i přesto učinili další pokus domluvit se s USA a jejich spojenci na principech zajištění bezpečnosti v Evropě a o nerozšiřování NATO, Všechno nadarmo. Pozice USA se nemění. Nepovažují za nutné se domlouvat s Ruskem na této pro nás klíčové otázce, v následování svých cílů přehlížejí naše zájmy.

A samozřejmě, v této situaci si klademe otázku: „Jak dál, co můžeme očekávat?” Z historie dobře známe, jak se v roce 1940 a začátkem roku 1941 Sovětský svaz všemožně snažil odvrátit anebo alespoň oddálit začátek války. Včetně toho, že se doslova do poslední chvíle snažil neprovokovat potenciálního agresora. Neprováděl nebo odkládal nejnezbytnější očividné kroky k přípravě na odražení neodvratného útoku. A ta opatření, která i přesto byla nakonec uskutečněna, přišla katastrofálně pozdě.

V důsledku toho se země ocitla nepřipravena k tomu, aby v plné síle čelila invazi nacistického Německa, které bez vypovězení války zaútočilo na naši vlast 22. června 1941. Nepřítele se podařilo zastavit a nakonec i rozdrtit, ovšem za kolosální cenu. Snaha uchlácholit agresora v předvečer Velké vlastenecké války se ukázala jako chyba, která nás přišla velmi draho. V prvních měsících bojů jsme ztratili ohromné strategicky důležité území a miliony lidí. Podruhé už takovou chybu neuděláme. Nemáme na to právo.

Ti, kdo si nárokují světovou nadvládu, veřejně a beztrestně a, zdůrazňuji, zcela bezdůvodně, prohlašují nás, Rusko, za svého nepřítele. Disponují dnes vskutku velkými finančními, vědeckotechnickými a vojenskými možnostmi. My to víme a objektivně hodnotíme neustále nám adresované vyhrůžky v ekonomické oblasti, stejně jako naše možnosti čelit tomuto permanentnímu neurvalému vydírání. Opakuji, posuzujeme to bez iluzí, krajně realisticky.

Co se týče vojenské oblasti, navzdory rozpadu SSSR a ztráty významné části svého potenciálu, je současné Rusko jednou z nejmocnějších jaderných mocností světa. Kromě toho má určitou převahu v řadě nejnovějších druhů zbraní. V souvislosti s tím by nikdo neměl pochybovat o tom, že přímý útok na naši zemi způsobí libovolnému agresorovi porážku a strašlivé důsledky.

Spolu s tím se technologie, včetně vojenských, rychle mění a vedoucí pozice v této oblasti přechází a bude přecházet z jednoho subjektu na druhý, ovšem vojenské osvojení území sousedících s naší hranicí, pokud bychom jej připustili, by zůstalo na desetiletí, možná i navždy, a představovalo by pro Rusko neustále rostoucí a absolutně nepřijatelnou hrozbu.

Už teď s mírou rozšíření NATO na Východ je situace naší země rok do roku horší a nebezpečnější. A nejen to. V posledních dnech vedení NATO přímo hovoří o nutnosti zrychlit, tlačit přesun infrastruktury Aliance k hranicím Ruska. Jinými slovy: přitvrzují svou pozici. Už nemůžeme dál jen přihlížet, co se děje. To by z naší strany bylo absolutně nezodpovědné.

Další rozšiřování infrastruktury NATO a již započaté vojenské osvojení území Ukrajiny jsou pro nás nepřijatelné. Problém samozřejmě nespočívá v samotné organizaci NATO, ta je jen nástrojem vnější politiky USA. Problém je v tom, že na území sousedícím s námi, poznamenám, že to je naše historické území, se buduje nepřátelské anti–Rusko, které je podrobeno úplné kontrole zvenku. Usilovně se v ní zabydlují ozbrojené síly zemí NATO a zaplňuje se nejmodernějšími zbraněmi.

Pro USA jejich spojence je to takzvaná politika zadržování Ruska. Očividná geopolitická dividenda. Pro naši zemi je to ve výsledku otázka života a smrti, otázka naší historické budoucnosti jako národa. A to není přehánění, tak to je. Je to reálná hrozba ne pouze našim zájmům, ale samotné existenci našeho státu, naší suverenitě. Toto je ta červená čára, o níž jsem nejednou hovořil. A oni ji překročili.

V této souvislosti k situaci na Donbase: Vidíme, že ty síly, které v roce 2014 provedly státní převrat, převzaly moc a drží ji za pomoci v podstatě dekorativních volebních procedur, se definitivně distancovaly od mírového řešení konfliktu. Osm let, nekonečných, dlouhých osm let jsme dělali všechno možné pro to, aby byla situace vyřešena mírovými, politickými prostředky. Všechno marně.

Jak jsem říkal již ve svém předchozím projevu, nemůžeme bez soucitu hledět na to, co se tam děje. Nadále strpět takové věci už prostě nelze. Bylo nezbytné zastavit tuto noční můru, genocidu milionů lidí, kteří tam žijí, kteří s nadějí vzhlížejí k Rusku, doufají pouze v nás. Zejména tyto snahy a pocit lidského utrpení, byly hlavním motivem rozhodnutí o uznání lidových republik Donbasu.

Považuji za důležité dále zdůraznit toto: vedoucí země NATO k dosažení svých vlastních cílů na Ukrajině podporují ve všem krajní nacionalisty a neonacisty, kteří sami za sebe nikdy neodpustí obyvatelům Krymu a Sevastopolu jejich svobodnou volbu sjednocení s Ruskem.

Samozřejmě polezou na Krym, stejně jako na Donbas přinesli válku, aby vraždili, stejně jako vraždili bezbranné lidi ozbrojenci ukrajinských nacionalistů, pomahačů Hitlera, během Velké vlastenecké války. Otevřeně vyhlašují nároky celou řadu dalších ruských území.

Průběh událostí a analýza získaných informací svědčí o tom, že konfrontace Ruska s těmito silami je neodvratná, že je pouze otázkou času. Oni se připravují a čekají na příhodnou hodinu. Teď ještě ke všemu vznesli nárok vlastnit jaderné zbraně. To jim nedovolíme.

Jak jsem řekl dříve, Rusko po rozpadu SSSR přijalo novou geopolitickou realitu. Ke všem státům nově vzniklým na postsovětském prostoru se stavíme a budeme stavět s respektem. Ctíme a budeme ctít jejich suverenitu a jako příklad nechť slouží pomoc, kterou jsme poskytli Kazachstánu, který zasáhly tragické události ohrožující jeho státnost a celistvost. Rusko se však nemůže cítit v bezpečí, rozvíjet se, existovat s trvalou hrozbou vycházející z území současné Ukrajiny.

Připomenu, že v letech 2000 až 2005 jsme vojensky vzdorovali teroristům na Kavkazu, uhájili celistvost našeho státu, Rusko jsme udrželi. V roce 2014 jsme podpořili obyvatele Krymu a Sevastopolu. V roce 2015 jsme použili ozbrojené síly, abychom postavili účinnou hráz pronikání teroristů ze Sýrie do Ruska. Jiný způsob obrany jsme neměli.

Totéž se děje nyní. Nedali nám prostě žádnou jinou možnost, jak bránit Rusko, naše lidi, kromě té, kterou jsme nuceni použít dnes. Okolnosti vyžadují, abychom jednali rozhodně a bezodkladně. Lidové republiky Donbasu se obrátily na Rusko s prosbou o pomoc.

Proto tedy, v souladu s §51 článku 7 Charty OSN, se schválením Rady federace a v rámci plnění Dohod o přátelství a vzájemné pomoci uzavřených s Doněckou a s Luganskou lidovou republikou a ratifikovaných Federálním shromážděním dne 22. února t.r., jsem rozhodl, aby byla provedena zvláštní vojenská operace.

Jejím cílem je ochrana lidí,kteří byli po dobu osmi let vystaveni ponižování a genocidě se strany kyjevského režimu. Za tím účelem budeme usilovat o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny, a aby byli předáni soudu ti, kdo se dopouštěli početných krvavých zločinů proti civilnímu obyvatelstvu a mezi ním i proti občanům Ruské federace.

V našich plánech přitom není okupace ukrajinského území. Nikomu se nechystáme nic vnucovat silou. Zároveň s tím slyšíme, jak v poslední době na Západě stále častěji zaznívají slova o tom, že dokumenty stvrzující výsledky druhé světové války, podepsané s totalitárním sovětským režimem, už není třeba dodržovat. No, co na to říci?

Výsledky Druhé světové války, stejně jako oběti položené naším lidem na oltář vítězství nad nacismem, jsou posvátné. To ovšem není v rozporu s vysokým hodnotám lidských práv a svobod vycházejíce z té reality, která se vyvinula k dnešnímu dni během všech poválečných desetiletí. Rovněž to neupírá národům právo na sebeurčení zakotvené v Článku 1 Charty OSN.

Připomenu, že ani při vytvoření SSSR, ani po Druhé světové válce, se nikdo nikdy neptal lidí žijících na těch či oněch územích dnes patřících k Ukrajině, jak by sami chtěli budovat svůj život. V základu naší politiky je svoboda – pro všechny svoboda volby určovat svou budoucnost a budoucnost svých dětí. A my považujeme za důležité, aby tohoto práva, práva volby, mohli využít všechny národy žijící na území dnešní Ukrajiny, každý, kdo si to bude přát.

V této souvislosti se obracím k občanům Ukrajiny. Rusko bylo povinno v roce 2014 ochránit zájmy obyvatel Krymu a Sevastopolu před těmi, koho vy sami nazýváte „nácky”. Krymčané a Sevastopolci si zvolili být se svou historickou vlastí, s Ruskem. My jsme je podpořili a, opakuji, nemohli jsme postupovat jinak.

Dnešní události nejsou spojeny s přáním ublížit zájmům Ukrajiny a ukrajinského lidu. Jsou vedeny obranou samotného Ruska před těmi, kdo si vzali Ukrajinu za rukojmí a pokoušejí se ji použít proti naší zemi a jejímu lidu.

Opakuji, naše kroky jsou sebeobranou proti hrozbám, které jsou proti nám vytvářeny a proto, aby nenastalo ještě horší utrpení, než to, co se děje dnes. Jakkoliv to bude obtížné, prosím, abyste to pochopili a vyzývám ke spolupráci, abychom mohli co nejdříve obrátit tuto tragickou stránku [historie] a společně se vydat vpřed, nikomu nedovolit vměšovat se do našich záležitostí a do našich vztahů, ale vytvářet je samostatně, aby tak vznikaly podmínky nebytné k překonání všech problémů a, nehledě na přítomnost státních hranic, aby nás to posilovalo zevnitř jako jednotný celek. Tomu věřím – právě v takovou naši budoucnost.

Vážení soudruzi, vaši otcové, dědové a pradědové nebojovali proti nacistům za obranu naší společné Vlasti kvůli tomu, aby dnešní neonacisté uchopili moc na Ukrajině. Skládali jste přísahu věrnosti ukrajinskému lidu, ale nikoliv protilidové juntě, která okrádá Ukrajinu a pohrdá jejím lidem.

Neplňte její zločinné rozkazy. Vyzývám vás, abyste okamžitě složili zbraně a vrátili se domů. Upřesňuji: všichni vojáci ukrajinské armády, kteří splní tento požadavek, budou moci bez překážek opustit prostor bojů a vrátit se ke svým rodinám.

Ještě jednou naléhavě podtrhuji: veškerá odpovědnost za možné krveprolití bude spočívat zcela a úplně na svědomí režimu, který vládne na území Ukrajiny.

A nyní několik velmi důležitých slov všem, kdo by mohli podlehnout pokušení vměšovat se do probíhajících událostí. Kdokoliv, kdo by nám chtěl překážet nebo dokonce vytvářet hrozbu naší zemi, našemu lidu, musí vědět, že reakce Ruska bude okamžitá a způsobí vám takové následky, se kterými jste se ještě nikdy ve své historii nesetkali. Jsme připraveni na jakýkoliv vývoj událostí. Všechna rozhodnutí v této souvislosti již byla přijata. Doufám, že budu slyšen.

Blahobyt, samotná existence celých států a národů, jejich úspěch a životaschopnost mají vždy původ v mocném kořenovém systému jejich kultury a hodnot, zkušeností a tradic jejich předků a samozřejmě přímo závisí na schopnosti rychle se přizpůsobit neustále se měnícímu životu, na soudržnosti společnosti, její připravenosti se konsolidovat, jednotně sbírat všechny síly k postupu vpřed.

Síly jsou potřeba vždy, ale síla může mít různou kvalitu. V základu politiky Říše Lži, o níž jsem hovořil na začátku svého projevu, leží především hrubá, přímočará síla. V takovém případě se u nás říká: „Když je síla, netřeba rozumu.”

My však víme, že skutečná síla je ve spravedlivosti a pravdě, které jsou na naší straně. A pokud to tak je, není těžké souhlasit s tím, že zejména síla a připravenost k boji jsou základem nezávislosti a suverenity, jsou tím nezbytným fundamentem, na kterém jedině lze spolehlivě stavět svou budoucnost, budovat svůj domov, svou rodinu, svou Vlast.

Věřím, že vojáci a důstojníci ozbrojených sil Ruska oddaní své zemi splní profesionálně a statečně svou povinnost. Nepochybuji, že v souhře a efektivně budou pracovat všechny úrovně moci, specialisté odpovídající za stabilitu naší ekonomiky a finančního systému, sociální sféry, vedoucí pracovníci našich firem a celé ruské hospodářství. Spoléhám se na konsolidovaný vlastenecký postoj všech parlamentních stran a společenských sil.

Nakonec, jak tomu vždy v historii bylo, osud Ruska je ve spolehlivých rukou našeho mnohonárodnostního lidu. A to znamená, že přijatá rozhodnutí splněna, stanovené cíle budou dosaženy, bezpečnost naší vlasti bude spolehlivě zajištěna. Věřím ve vaši podporu, v neporazitelnou sílu, kterou nám dává naše láska k Vlasti.